P. Křepinský – Kam smějí naše děti

A je zase ráno. A ne ledajaké ráno. Je to ráno všech rán. Slunce září tak vesele, že nejde mít jinou, než rozjařenou náladu. Vzduch je čirý jak diamant a z lesů prýští vůně pryskyřice a babího léta. Paprsky našich kol hází veselá prasátka do jantarově zbarvené vody Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, která bystře uhání vedle cesty. Pod naší cestou se vynořil královácký dvorec Antýngl, jakoby se celý koupal ve slunečním svitu a my jedeme vstříc dalším kouzelným místům podzimní Šumavy.

„Nejel bys s námi na kola na Šumavu?“, překvapil mě jednoho dne kamarád Martin, když jsem ho navštívil v práci. „Kdy, kam, jak a co?“ střílím po Martinovi otázky, ale kromě konkrétního datumu dostávám jenom neurčité odpovědi. Rozmýšlím se asi pět vteřin a pak vyhrknu „ paráda, jedu!“
A tak jednoho zářijového dne nás slunce zastihne na dálnici, kde se s kamarády Martinem, Harym a Thomasem řítíme v autě vstříc našim nejstarším pohraničním horám.
Ubytování jsme našli v jednom penzionu nedaleko Srní. Jak se brzy dozvíme, jedná se o přestavěnou hospodu U Moniky, kam v minulém století chodili dřevaři z širokého okolí a Klosterman o ní píše ve svých románech, ve kterých popisuje život na Šumavě v 19. století. Je tu hezky a klid, jenom jedno mi vrtá hlavou: proč dřevaři a ti ostatní chodili na pivo do této hospody, která je asi čtyři kilometry od nejbližší vesnice uprostřed lesů. Ale jediné, co mě napadlo, že to měli blízko do práce. Prostě ráno vstali a šli jakýmkoliv směrem jako my. Tady stál člověk přímo v srdci staré Šumavy. Až později se dočtu, že Šumava nebyla tak pustá jako dnes a lidské obydlí a stavby byly rozseté všude okolo.

 

Další den jsme vyrazili na cestu směr centrální Šumava. Stromy se pomalu rozestoupily a cesta dál stoupá do kopce, kde se rýsují chaloupky Horské Kvildy. Den už pokročil a my jsme nadšeni hospodou stojící u cesty a jejíž okna hledí do údolí Hamerského potoka. Skoro nikdo tu není a tak jsme si piva donesli ven a teď se oddáváme babímu létu a teplým slunečním paprskům, jež kreslí přes naše půllitry piva zlaté obrázky na dubové desce dřevěných lavic. Hary slastně kouří a Martin se zahloubal do novin, které ukořistil u výčepu. Lehl jsem si na lavici, zavřel oči a vychutnával jsem si tu pohodu… „Podhamerský sedlák je na světě jen jeden“ ozvalo se z hospody a na cestě před ní stála dlouhá řada volských povozů se dřevem. Obrovitý stařec – Rankelský Sepp vyšel, přehlédnuv pak jasným svým okem celý ten kraj, obešel dvakrát řadu povozů, podal volům vody, nejen svým, ale všem, co jich tu bylo a vrátil se zpět do hospody. „Lidičky, je svrchovaný čas,“ zavelel Sepp, „dolů k řece jsou to dvě hodiny cesty- budeme potřebovat čtyři, s kládami se tak rychle nejezdí.“ Křik a lání venku, zapráskaly biče a povely jedem, jedem…jedem, vstávej už jedeme,“ třese se mnou Martin a vytrhuje mně z podivného snu. A tak jsme zase na cestě, tentokrát směrem k pramenům Vltavy. Ještě se ohlížím, jestli neuvidím volské povozy s dřevem, ale vidím jen kraj pod zádumčivým vrchem Antýglem, který protíná stará silnice vedoucí z lesních samot směrem do civilizace.

 

„Tady všude píšou o nějakém hastrmanovi,“ hlásí Hary u jednoho rozcestníku. „ O kom?“ ptám se udiveně a Hary se opět zahloubá do cedule. „O Klostermanovi“ opravuje se a já vypravuji o spisovateli, jenž psal o své milované Šumavě a těžkém životě obyčejných lidí na ní a taky o jeho nejslavnější knížce – Kam spějí děti. „ Kam smějí naše děti, neznám“ uzavírá debatu Hary a nasedá na kolo. Tak nevím, nevím, jestli jsem o tom měl mluvit, ale cesta se zvedá do kopců a myšlenky z hlavy vypudilo namáhavé šlapání při zdolávání kopců až do nebe. V polovině jednoho kopce sesedáme z kol, abychom nabrali síly. Seděl jsem na protitankovém zátarasu, jenž stál u cesty jako součást expozice o historii Šumavy a střídavě jsem koukal na informační panely a na panoráma krajiny, které se rozkládalo pod námi. Hlavu jsem měl čistou a myšlenky mi volně pluly hlavou jako beránci po obloze nad námi. A jak jsem koukal na ty fotky drátěných zátaras, které kdysi lemovaly naše státní hranice, tak mě to napadlo. No jasně, kam smějí naše děti? My jsme většinou směli jenom k těm zátarasům nebo maximálně kousek na východ. Ale naše děti už mohou mnohem dál. Ale my teď taky. Můžeme teď nasednout na kola a jet směrem na západ třeba až na kraj světa, aniž bychom riskovali zatčení nebo střelbu pohraničníků. Na světě je přece krásně, to je moje poslední myšlenka než šlápnu opět do pedálů a vyrazím do těch nekonečných kopců co vedou někam až do nebe.

 

Jako všechno i ten kopec skončil a my sjíždíme k pohraničnímu přechodu Bučina. Cesta je volná a já najednou zjišťuji, že jedeme s Harym vedle sebe a čím dál rychleji. Rozum velí přibrzdit, ale hrdost je silnější a tak se do Německa vřítíme bok po boku asi šedesátkou a Hary najednou zařve z plných plic: „guten tág!“, že málem spadnu s kola. Když usedne oblak prachu, který jsme rozvířili našim divokým brzděním, tak si všimnu dvou ztuhlých důchodců, kteří tu poklidně seděli a čekali na autobus, než se sem vřítily z Čech dvě příšery a jedna přitom řvala jak lev. Ale nakonec nás vyfotí a mávají nám na cestu zpět, možná s úlevou, že se zase vracíme na divoký východ. A my šlapeme cestou necestou těmi Šumavskými hvozdy a naše duše vibrují radostí a pohodou. Ano, je tu krásně a je to náš domov.
Poslední den je pod mrakem a občas prší. Taky jsme trochu utahaný a tak necháváme kola odpočívat a jdeme pěšky přes údolí řeky Vydry. Chvíli pozorujeme, jak se řeka dere přes obrovské balvany. Potom se občerstvíme a ohřejeme u krbu v Turnerově chatě a vyrážíme dále na cestu. Temným lesem vystoupáme až k bývalé vesničce Zhůří nedaleko Kvildy, odkud je výhled na celou Šumavu. Jdeme mlčky po horské silnici a pod námi se rozkládají kopce a údolí pokryté lesními velikány. Naposledy se loučíme očima s nejvyšším vrcholem Šumavy na české straně – Poledníkem, pramenem Vltavy a všemi lesními potůčky, které poklidně zručí hlubokými lesy. S Tříjezerní slatí a s její tajemnou atmosférou temných močálů a nebezpečných cest pašeráků, kteří močály unikali strážcům zákona. Loučíme se s celou Šumavou a mně je trochu smutno, ale znáte to, vše hezké jednou končí, aby jiné, hezké mohlo začít a tak se těším, kamarádi, těším se na další cesty. 

 

Šumavu mám velmi rád a na tenhle výlet na kolech obzvlášť rád vzpomínám. Podařilo se na něm potkat Šumavu v její slavné historii, kdy byla drsným a těžko přístupným místem hlubokých lesů a močálů. A přesto to nebyla pustina ba naopak, člověk tu našel plno vesniček a usedlostí. Postupem času sem pronikala civilizace a spousta dřeva sem přilákala podnikavé lidi a tak se v Šumavských lesích objevilo spoustu pil, skláren a jiných provozoven ale taky se vybudovali Vchynicko – Tetovsky a Schwarcenberský plavební kanály na plavení dřeva a do Šumavských pustin pomalu pronikala i železnice. Zahlédli jsme i smutnou historii Šumavy, kdy se naopak stala smutným místem. Po roce 1945 se vylidnila a stala se západní hrází socialistického Československa. Spousta usedlostí a kostelů zbouráno a rozstříleno. Obyvatelé utekli nebo byly přesídleny a vystřídali je pohraničníci ostnatý drát a minová pole. I to je naštěstí pryč a my teď můžeme Šumavu v klidu obdivovat v její nejnovější podobě, jako chráněný přírodní park uprostřed Evropy. 

 

Pavel Křepinský