Klikaté vyprávění o rumpálu

Co to vlastně je takový rumpál?


Rumpál není ani značka rumu podávaného v horkém stavu podobně jako třeba svařené víno, ani zařízení k odpalování soudků s rumem na lodě v karanténě, dokonce nemá nebohý rumpál nic společného ani s destilačními přístroji, do kterých se rovnou přidává rumová tresť. Pátral jsem po vzniku tohoto názvu a našel zajímavé věci.


Slovo rum pochází již z latiny a dnes je to mezinárodní termín označující oblíbený levný alkohol. V angličtině rum také může znamenat koktejl. Asi to má připomenout situace, kdy angličtí námořníci něco vypili a při bouři se jim to v žaludku s tím ostatním pořádně smíchalo. Je jasné, že to byli právě oni, kdo roznesl toto slovo po celém světě. Náš oblíbený „tuzemák“ ale podobné vyhlídky na slávu po tahanicích o název v Evropské unii asi nečekají.

Anglické slovo Rum má ovšem další význam jako zvláštní nebo podivínský, po složení se slovem pal (kamarád, kumpán) nám vychází, že slovo rumpál je vlastně podivný kumpán. Rump naopak znamená dobytčí zadek (rumpsteak=řízek ze zadního), ale potom nám zbude nic neříkající al. Podle masa tedy rumpál asi jméno nezískal (těžko si jej představit na jatkách, i když…) a neobstojí ani názor, že rumpál byl tak nazván podle charakteristického vrzání a že je to vlastně jen obyčejné, i když přiznávám že zajímavé, citoslovce. Pokud se budeme držet námořního odvětví, ve kterém hraje ošlehaný ožralý nemytý smradlavý angličan rozhodně prim, pak nám přijde pojmenování rumpálu, často jediného spolehlivého přítele na poblité lodní palubě, jako docela přiléhavé.

Jak a kdo ale rumpál, ten věrný lidský vrtios, vynalezl? To už je otázka mnohem těžší. Schválně si přečtěte technický popis funkce rumpálu ve strojovém překladu do češtiny z anglického slova winch pomocí kódu navajo… Ale žerty stranou.

Technicky zdatnější jedinci mezi námi i bez nápovědy vědí, že rumpál je zařízení ke zdvihání, či přesněji k přitahování. Zní to docela učeně, ale v podstatě je to jenom obyčejná klika, která byla vynalezena pravděpodobně již ve starověkém Egyptě několik set let před naším letopočtem. Že se ke klice dá připojit hřídel, na níž se možná poprvé jen náhodně namotalo kolem plazící se lano, na to přišli Egypťané jistě ne později než rok po klice. A tak se s tím začalo točit. Byli bychom však značně naivní, kdybychom se domnívali, že se úplně nový rumpál ihned po svém slavném nalezení (že bylo slavné není vůbec jisté) začal používat ke zdvihání těžkých břemen (prkenná mola s kvádry pro novou pyramidu) nebo k přitahování lodí unášených silným proudem Nilu. Jak známe lidstvo, které se, podle logických závěrů mnohých diplomovaných pesimistů, nikdy nezmění, začal se rumpál docela určitě používat ke zcela jiným účelům, než k jakým byl původně předurčen.

Tipnul bych si, že rumpál (a to už jsou čiré spekulace) byl zprvu zneužit k otáčení slunečníku tlustého nižšího předáka královských otroků, později byl přesunut ke zdvihání postele ještě tlustšího vyššího předáka a ještě později si ho všiml faraónův rádce, který nechal rumpál přenést do svého paláce a připojit k důmyslnému mechanismu, který pomocí násady od koštěte a několika pavích per ovíval nejdražší ženu jeho harému. Ale to jsme odbočili ke klikové hřídeli, rumpálově prapravnučce.

A tak zatímco se praprapotomek dnešního rumpálu ukrutně nudil při práci kdesi v Egyptě, byl v hrubých rysech jedním z chytrých otroků vyškrabán tajně na kýl obchodní lodi mířící do Sýrie. A tam se po několika letech (hned jakmile se loď dočkala opravy ve velmi suchém doku a byla otočena) zrodil první přímý rumpálův potomek, dnes bychom použili velmi neslušné slovo kopie. O plagiát ani napodobeninu pochopitelně nešlo, protože v Sýrii vznikl skutečný originál věci, která velmi z dálky, z profilu a v lehkém písečném oparu, mohla v klidovém stavu pozdě večer možná připomínat rumpál. Loďař, který ho podle nákresu z jednoho nepotřebného kusu dřeva vyrobil, nemohl mít ani vzdálenou představu o tom, k čemu ta věc slouží. Ovšem jeho zaměstnavatel si s tím hlavu nedělal – nejprve jí omlátil tesaři o hřbet, když zjistil, že mu chybí poslední díl na novou stošestapadesátiveslici ze zakázky pro Babylónské námořnictvo – příďový symbol. Když trochu vychladl a pochopil, že se ta věc s klikou na příď opravdu nehodí (nemohl tušit, že kdyby ji tam nechal, mohl s ní už za pár let lehce vytahovat kotvu nebo mořské panny na palubu), přemýšlel, k čemu by byla dobrá – bylo mu líto rumpál spálit, přeci jen měl dřevo rád a tak jej věnoval staviteli, který z přístavu cestoval do hlavního města, kde měl postavit nějakou do té doby nevídanou věž. A to byla trefa.

Syrský rumpál se vydal na cestu s osobou z nejpovolanějších, hned si povíme proč. Totiž nebýt toho, že stavitel rumpál zapomněl u jedné studny v jedné vsi, kde zastavil aby občerstvil sebe i své osly (byla to skutečná zvířata, inženýři byli vynalezeni o něco později), slavná Babylónská věž by nikdy nebyla dokončena v termínu. Jak už to tak bývá, všechno nakonec popožene ženská. Jedna statná otrokyně potřebovala vodu pro voly svého pána, nebo naopak (těžko říct jak to přesně bylo, už je to přeci jen velmi dávno), vzala vědro a hodila ho jako vždy do studny. Ale vody bylo ten den málo (ti oslové ji vypili), a tak musela lano k něčemu přivázat, aby jí tam nespadlo. Popadla bez přemýšlení vedle se poflakující rumpál, uvázala k němu lano dřív než vědro dopadlo do vody (byla to mimořádně hluboká studna nebo mimořádně šikovná žena) a čekala. Lano se napjalo, rumpál taky, byl vržen na roubení studny a nebýt jeho lodní pevnosti, lano by s ním i s vědrem zmizelo kdesi v hlubině. Dopadlo to dobře, rumpál chvilku fungoval jako závlačka, ale žena si věděla rady – začala točit přiloženou klikou, aby se lano namotalo, tak jak ho dříve běžně motala přes loket na ruku a zanedlouho bylo vědro na světě. Stavitel se do vesnice zrovna vracel, protože měl jakési tušení, že tam u studny cosi zapomněl a byl právě svědkem toho, jak žena pomocí jeho rumpálu vytáhla vědro bez větší námahy plné vody. Moc se nerozmýšlel (to ale zase chlapi umějí skvěle), sbalil rumpál (byl to přeci jen dárek) a otrokyni taky, aby se incident hned neroznesl (ústní forma pro předávání informací byla tenkrát velmi populární) a ihned vyrazil na cestu do Babylónu. A dál už to šlo, jak tenkrát říkali, eine zwei.
Stavitel se přihlásil u stavbyvedoucího, ukázal mu své plány (doplněné již o rumpál), představil mu rumpál i s obsluhou a pustil je do práce. Rumpál se činil skvěle, točil se jak vlček (něco takového v té době už museli znát a pokud ne, řekněme, že se točil třeba jako pomalu jdoucí cirkulárka), zdvihal plošiny s dělníky i bez nich o patro výš i níž a tak podobně. Otrokyně byla zanedlouho svalnatá a už věděla jak na to, takže museli objednat dokonce silnější lana a na plošinu se brzy s dělníky vešel i materiál a svačina, takže do příštího týdne nechal stavitel vyrobit padesát stejných rumpálů a za pár dalších let byla věž hotová.

Rumpál získal tímto věhlasným projektem neuvěřitelnou popularitu a nikdo už mu nemohl zabránit v rozšíření po celém světě. Nic na tom nemohl změnit ani fakt, že stejný rok, co byla věž otevřena, zase spadla. Rumpál s tím neměl nic společného, on svou práci odvedl skvěle, na vině byla chyba ve výpočtech lajdáckého stavitele (prý spal již v době stavby na vavřínech) a především fakt, že na stavbě byla použita levná pracovní síla z nejrůznějších zemí, konkrétně zhruba milion dělníků a každý mluvil jinou řečí, nebo alespoň nářečím, takže si vůbec nerozuměli a dávali si špatné rady a cihly na místa, kam patřil kámen a podobně, což je problém v mnoha zemích přetrvávající až do dneška.

Ale to odbočujeme. Každopádně se rumpál od těch dob projevil jako velice šikovné a lidem prospěšné zařízení, které v různých obměnách, variantách z nejrůznějšího materiálu a roztodivných velikostech pomáhá dodnes. Kromě toho, že rumpál byl svého času vládcem studní, potkáváme ho na hradech, kde zdvíhal například těžké dubové a železem okované padací mosty, nebo do věžních oken o dost lehčí nadržené paničky. Rumpál býval také součástí mnoha rozličných dobývacích strojů, kde za pomoci své švagrové kladky napínal vrhací lžíce plné kamení či bacilonosné břečky. V době barokní byly rumpály vylepšené o čepy zase v módě na zámcích, kde otáčely divadelní jeviště a pomáhaly vyměňovat kulisy. Rumpál odedávna obsluhoval koše na materiál a výtahy v dolech a stále těžce dře všude, kde je potřeba tahat těžká břemena. Ani dnes si například řečtí mniši ve skalních chrámech v Meteórách bez rumpálu nedovedou představit své spojení s hříšným světem..

Je pochopitelné, že pro svou angažovanost stál rumpál také mnoho lidských životů. Pomineme-li případy kdy oň lidé přímo bojovali (Kartágo svedlo o rumpál první námořní bitvu a poprvé omylem vystřelilo balistou člověka na cíl, Trója dostala obří rumpál darem a z jeho útrob se v noci vysypal Achiles a jeho banda, a například Minotaurus se musel pro rumpál vypravit do bludiště), nebo kdy jim přímo i nepřímo pomáhal jiné lidi zabíjet (rumpály ovládající obří dobývací beranidla by mohly vyprávět), má rumpál na svědomí i tak pěknou řádku dalších pitomců. Přesto jím lidstvo nikdy ani trochu nepohrdalo a rumpál kráčel s lidmi bok po boku jako vítěz, jako symbol technického pokroku, nebo se alespoň motal o otáčku za svou hrdou obsluhou.

Ano, svého času byl rumpál i slavný. V historické literatuře, především technické, se to rumpály jen hemží a kdejaký kutil zneužíval tohoto skvělého vynálezu k uskutečnění vlastních pošetilých plánů. Ale díky němu vznikly i slavné vynálezy. Podle rumpálu byl například začátkem minulého století nazván první model motocyklu Jawa (podle německé konstrukce byl složitý a těžkopádný, je tedy záhadou, proč dostal tak nepřiléhavou přezdívku) a na hradě ve Strakonicích dodnes můžete nalézt gotickou věž téhož jména (nevzhledná robustní stavba ani zde našemu milému rumpálu svým jménem mnoho neposloužila). Dokonce je i několik málo případů, kdy byl podle rumpálu pojmenován člověk. Vzpomeňme na proslulého mága jménem Rumpál Žička z knížek Terryho Pratchetta (no dobře, byl proslulý především tím, že začal konečně žít teprve po smrti, což by celkový dojem o rumpálu snad nemělo kazit). Je jasné, že rumpál svým významem strčí páku, kladku, či nakloněnou rovinu do kapsy i s příslušenstvím. Proč by ho lidstvo jinak tolik vyzdvihovalo, kdyby byl jakkoli neprospěšný či nebezpečný?

Odmítám rezolutně tvrzení, že rumpál někdy člověka zavraždil, protože nikdy nebylo žádné úmyslné zabití ze strany válce či osy s klikou, nebo chcete-li „oklikované hřídele“, jak se mu také dá říkat, prokázáno. Pochopitelně ne vždy byla jeho obětí nepozorná obsluha, i když lidská blbost je věčná a tak případů s točícími nešťastníky je v dějinách lidstva dost (točil klikou a namotal se levou nohou, pustil kliku, praštila ho, zahákl se pravou nohou a namotal pozpátku apod.).

V přítomnosti rumpálu se stává hodně nešťastných náhod a bylo by nudné je tu všechny vyjmenovávat, někdy je prostě paluba kluzká a obsluha pod vlivem, jindy se rumpál stavebního jeřábu napojený na elektromotor vymkne kontrole a tak dále. I v dnešní době se může stát, že vám klika ve skansenu u studny vyklouzne z ruky a praští vás přes ni, nebo že se křídel vzpříčí a nejde s ní hnout zrovna když je sucho a vy umíráte žízní. Britští námořníci si dodnes vyprávějí ohavné historky, kdy byl rumpálem namotán do kotevního řetězu kolemjdoucí nenáviděný kapitán lodi, zatímco obsluha byla na svačině. Nevěřte tomu, jsou to všechno pomluvy, takoví lidé si vymýšlejí nechutnosti o rumpálu jen proto, aby zakryli vlastní hloupost, neschopnost, nepozornost či dokonce vražedný úmysl.

Rumpál je přítel člověka věrnější než kdejaký pes. Jeho klika trpělivě čeká na sevření vaší vlahé ruky a hřídel se vděčně otáčí aby vám ušetřila práci.
Co na tom, že vaše tchýně, neznalá tohoto skvělého prastarého vynálezu, leží nyní na dně studny či lomu. Báječní muži vědí jak se točí klikou, klikou se startovaly první automobily a i dnes klika pomáhá v jízdě vašemu vozu, kliku má každý kdo ví co s ní, i dnešní počítače od vás chtějí klikat. Dokonce i správné ženy mohou vzít za kliku, když ne jinde, tak aspoň u dveří do sklepa, když jdou skládat uhlí.

Můžeme tedy říci, že rumpál a jeho klika drží s lidmi krok a budou i nadále. Narozdíl od podkovy se totiž lidstvo bez kliky ani v daleké budoucnosti neobejde. S mírným cynismem mohu po zkušenostech s mnohými inteligenty klidně tvrdit, že aby lidstvo v budoucnu bezpečně přežilo, bude rumpál, potažmo kliku, nutně potřebovat. Proto si važme každé kliky, která je zrovna po ruce, nelomcujme s ní zbytečně a nenadávejme na ni, protože nikdy nevíme, kdy budeme její přednosti potřebovat. Pamatujme, že i za tou nejmenší kličkou může být silný rumpál, který nám pak celý náš zvrhlý život na otáčkách své nesmlouvavé hřídele do poslední vteřiny přesně spočítá.

Dalibor z K. Tichý


Tagged: , ,