P.Křepinský – Cesta byla rovná a suchá

Sluníčko nemilosrdně pálilo skrz okna auta a dusno bylo nepříjemně všude. Motor s pravidelností hučel a hnal auto po dálnici směrem na západ. Cesta přes velkou rychlost neubíhala. Bouřkové mraky na obzoru dávaly tušit úlevu, ale ta byla daleko a před autem se vlnil rozpálený asfalt. Byl jsem zase na cestě, jako obchodník s knihami. Pracoval jsem jako obchodní cestující pro jedno malé nakladatelství.

Tentokrát mě moje práce zavedla do kraje, kde řeka Berounka opouští město Plzeň. Byl to kraj starých mlýnů, malebných vesniček u řeky, byl to kraj mých milých vzpomínek. Konečně přišel správný výjezd z dálnice a já jsem mohl opustit shon a zamířit do kraje mezi lány pšenice. Obilí pomalu dozrávalo a zlatá barva ohraničovala temné masy lesů na horizontu. Stará asfaltová silnice se ledabyle vinula krajinou. Jel jsem pomalu, protože jsem měl tenhle kraj, lemující řeku Berounku, rád. Jednu ruku v otevřeném okně a druhou lehce položenou na volantu jsem si vychutnával tu letní pohodu. Na jednom kopci jsem sjel ke straně a zastavil a vypnul jsem motor. Ticho, které se náhle rozhostilo, rušilo jen tetelení horkého vzduchu nad silnicí. Vystoupil jsem z auta, protáhl své rozkodrcané tělo z dlouhé jízdy a potom jsem dlouho pozoroval krajinu, která se rozkládala přede mnou. Cesta pokračovala dál kolem staré barokní sýpky a mezi stromy se svažovala k městečku jménem Liblín.

Poslední pohled na Darovanský most osvětlený pozdně odpoledním sluncem. Ponořit pádlo do vody a loď se poslušně rozjede po vodě, tak jak chci. Je to dobrý, pořád to ještě umím, bleskne mi hlavou a na poslední chvíli se vyhnu balvanu v řece. Nasměruju loď po proudu a rozhlídnu se kolem. Jsme zase spolu. Kamarádi z dětství, které čas a povinnosti rozesely po světě, ale někdy se sejdeme, třeba abychom si na víkend sjeli tu naší starou dobrou Berounku. Řeka voní svou typickou vůní a příď lodi rozčesává hladinu. Břehy se pomalu rozběhnou dozadu. Po chvíli, do ticha na řece náhle zazní povel „soulodíme“ a lodě začnou manévrovat k sobě, až se spojí do jednoho bizarního plavidla. Háčkové sedící vepředu jednou rukou přidržují vedlejší loď a druhou rukou přijímají a posílají dál pivo, svačiny a cigarety. Kapitáni mezi vyléváním vody z lodí stačí kouřit, pít pivo a vyprávět vtipy. A tak vše pomalu plyne tou nádhernou krajinou. Kolem lesy, louky, poslední sluneční paprsky spolu s houpáním lodi na vodě a tolik krásy člověk neunese a slastně usne ukolíbán do snů…JEZZZ! Pohoda, rozprostřena mezi námi, naruší až blížící se jez, který nás donutí zahazovat vše, co máme v ruce, rozpojit se a seřadit lodě za sebe, abychom mohli projet jediným sjízdným místem v jezu. Dál cesta pokračuje kolem Valentovského mlýna, přívozu v Nadrybech a elektrárny Darové, kde pro dnešek končíme. Vytáhnout lodě na břeh, převléknout do suchého a potom bukovým lesem, který se pomalu zatahuje šerem, neznatelnými pěšinkami spěcháme do nejbližší vesničky. Zdejší hospůdka je napůl obchod s potravinami. Lokál je poloprázdný a nikdo neprotestuje, když začneme hrát na kytaru a zpívat. Místní se přidají, atmosféra se oteplí a kulhající pes, který mezi tím od nás dostal přezdívku pes harapes, se spokojeně uvelebil u kamen a podřimuje. Písnička střídá písničku, pivo teče proudem a tak nás překvapí hospodská oznámením, že je už půlnoc a že by už docela šla spát. „Paní vedoucí, ještě né“ škemráme rozjetí jak parní lokomotíva. „Paní vedoucí “ dostává Milan nápad, „jaká je ta vaše oblíbená“? „No“ zamyslí se paní v bílé zástěře a za chvíly se rozléhá sálem Hašlerova Po starých zámeckých schodech. Paní vedoucí dozpívá s náma, zamáčkne slzu dojetí a jde roztočit další várku piv. My pokračujem veselou krasojízdou napříč letní nocí. Tuto scénku opakujeme ještě dvakrát, až nakonec příjemně unaveni se potácíme černočerným lesem a kolem hrozivých skalisek se došouráme do stanů. Teprve ráno vidíme, kudy jsme to vlastně šli. A potom že noční chodci nemají své anděly strážné. Aspoň my jsme jich museli mít kolem sebe nejmíň padesát. Sobotní ráno slibuje hezký den, rosa pomalu vysychá a řeku halí závoj mlhy, co ulítl v lese vílám při tanci. Někdo snídá, jiný kouří a všichni se těšíme na další cestu.

Autem pomalu sjíždím zatáčky. Po mé levé ruce, mezi stromy prosvítá stříbrná hladina Berounky. Pomalu vjedu na Liblínskou náves, kde zaparkuji pod starými kaštany. Vystoupím a očima přejíždím známá místa. V jednom konci návsi statek, na druhém konci kostel, dole hospoda, nahoře zámeček. Hospoda ale už nefunguje, statek taky pustne. Je to jako magnet a tak se zvednu a mířim do brány opuštěného statku. Nádvoří je prázdné a kupodivu uklizené. Jenom v jednom rohu je vrak čtyřkolového požárního Zila a uprostřed dvora je rudý stojan na benzín, takový, jak je vídáme ve filmech pro pamětníky. Nadšeně se k němu rozběhnu a zkoumám ho zblízka a fotim. To mi nikdo neuvěří. Najednou mám takový divný pocit za krkem, takový co říká, že tu nejsem rozhodně sám. Pomalu se narovnám a rozhlédnu se kolem. U jedné stáje přestavěné na byty sedí stařeček a zvědavě pozoruje moje křepčení po dvoře. „No nazdar, to by mě zajímalo, co si o mě myslí“, brblám si pro sebe a odhodlaně vykročím k němu.“ Dobrý den“, pozdravím a pokračuju, “ já jsem se přijel podívat na stará známá místa“. „Víte, když jsme jako vodáci sjížděli Berounku, tak jsme často přespávali tady v Liblíně a bylo tady moc fajn“. Stařeček pokyvuje hlavou, nabídne mi místo vedle sebe. „Já vím a vždy vás tady bylo plno a pěkně veselo“ směje se a začne vyprávět. „Já jsem přišel do Liblína hned po válce jako kočí do statku“. „Všude bylo plno práce“. „Byli jsme na polích od svítání do soumraku a na všechno se používali koně. „ A když přivezli první traktor, to bylo slávy“. „A všude tady“ pokyvuje hlavou na pusté nádvoří statku „pobíhaly děti. Ty menší se pletly se pod nohy, ty větší už pomáhaly na poli“. „V neděli se jelo společně do vedlejší vesnice na tancovačku k muzice“. „Jo práce byla tvrdá ale taky se žilo naplno a lidi měli k sobě blíž“. „Ale dnešní době nerozumím, všichni podnikají a nikdo nepracuje tak kam to může dospět“? Popřál jsem mu hezký den a šel jsem k řece. Když jsem došel na staré vodácké tábořiště, sedl jsem si do trávy a nechal se kolíbat uklidňujícím zvukem líně protékající Berounky. Vzpomínky přišli sami.

Poledne nás zastihlo na jednom z nekonečných volejů. Libor si z loďáku vyndává půlitr na pivo a vyplachuje ho v řece. „ Nech toho“ volá na něj Vašek „kozi do toho chčijou a ty to budeš pít“. „No a, nechceš, nepij“ a rozkošně do sklenice propláchnuté v Berounce nalívá pivo, které proti sluníčku dostává jantarovou a neodolatelnou barvu. Za chvíli pivo koluje po lodích. Kolem nás zuří léto a z břehu nás zvědavě pozorují kozi. Cesta pokračuje dál a odpoledne zaskřípou přídi lodí na břehu u tábořiště pod Liblínským mlýnem, kde je pro všechny vodáky, jedoucí Berounku přes víkend, střed světa. Rychle najít místečko na táboření a hurá směr na Liblínskou náves. Ale ovej, hospůdka je plná a tak bereme zavděk místem venku kde unaveně, ale spokojeně sedíme, povídáme si nové i prastaré historky, posloucháme muzikanty hrající v hospůdce a popíjíme pivo. Najednou Luděk vyskočí a začne z hromady písku, jenž je před hospodou, stavět hrad. Po chvilce mu pod rukama vyroste celý hrad. Potom Luděk sežene bůhví kde kasičku a přicházející vodáky za mírný poplatek provádí hradem. Užaslý lidičkové stojí okolo a Luděk pobíhá kolem pískového hradu a ve strhujícím tempu jim ukazuje první, druhé a třetí nádvoří, věž kde spí bílá paní. „A tady v tom rohu“, ukazuje na kamínek v našem pískovém hradě a vodáci si mohou vykroutit krk, jak hledají, „je hradní wc a dostanu korunu, děkuju, a další prosím, kdo chce vidět…“ a čas letí, pomalu se šeří, lidi sedí všude, v hospodě hrají dvě a venku třetí parta muzikantů, písnička stíhá písničku. Na večerním nebi se rozsvěcují hvězdy a já mám pocit, že už nic lepšího nemůže existovat než že právě ted být tady – v Liblíně. Ráno je nám krásně a zároveň hrozně špatně. Spustíme lodě na vodu. Slunce nám svítí na cestu, poslední pohled na rozloučenou a lodě se pomalu jedna za druhou dávají na další cestu. Těšíme se, až se sem zase někdy vrátíme.

Zvednu se ze země, opráším trávu z kalhot a smutně se rozhlédnu po opuštěném a nepoužívaném tábořišti, potichu řeknu Berounce ahoj a vracím se do auta. Motor naskočí na první otočení klíčkem. Poslední kolo po Liblínské návsi a pak se rozjedu serpentínama do kopce a mezi stromy se občas zaleskne stříbrná hladina řeky, než zmizí úplně. Minu starou barokní sýpku a předek mého černého citroenu zamíří zpátky do reality. A když projedu osadu Bohemie, najednou křičím na celé auto, „kamarádi já jsem tam zase byl“ a řehtám se na celé kolo. Pomalu se zařadím do nekonečného hada aut na dálnici a v duchu mě napadne, milý kamarádi, kdy vás zase potkám na své pouti? Večerní soumrak pomalu padá na kraj starých mlýnů a malebných vesniček kolem Berounky.